Slovinsko, aneb jak jsme si to opravdu užili.. =)
Praha, mekáč, osm ráno, 25°C ve stínu, co víc si přát na 600 kiláků dlouhou cestu? Rychle nakládáme naše batohy plný překvapení, skládáme se do Lukyho limuzíny a řidič Roman šlape na plyn směr Kobarid. Cesta ubíhá pomalu, ale klimatizace v podobě oken dokořán funguje na jedničku. Po menšim zdržení u tunelů vylejzáme v sedm večer v kempu.
Po zabydlení nás vítají připečení talenti z předchozího tábora Sam a Jarda. Padají první návrhy na večerní program. Venkovní zahrádka ve městě vyhrála. Jedno velko svetlo točeno pivo nestačí a tak se posezení protahuje do noci. Následná vodnice u řeky Soči a spaní pod širákem „u vodopádu“ už je jen příjemnou tečkou.
Nedělní brífing a hurá ne Stol. ToiToika na startu zažívá peklo, a moje snídaně v kombinaci s večerní ochutnávkou místních piv putuje ven všemi směry J. Pak ale začíná to proč jsme tady. Hodinka svahování termiky, rozdělení se do skupin a honem na pořádnej let!
Lukáš si bere zelenáče mě, Míšu, Evu a Štěpánku. David ty zkušenější Libora, Kubu, Sváťu, Fandu a Filipa jako tým červených. Radar má za úkol sbírat opozdilce po tratiJ. Zelenáči ten den otáčí Kobalu a sedají na přistávačce v Tolminu. Červení to dotahují až zpátky do Kobaridu. Na první den nádhera.
Pondělí ráno vypadá podobně jako předchozí. U Radara karavanu se domlouvá start z Kobaly. Na startu je díky začínající lize drobet těsno, ale to se po otevření okna rychle mění a my jdeme do vzduchu. Zelenáči letí zadem přes Krn do Kobaridu a zpátky na Kobalu, červení natahují svůj trojúhelník až na Stol a přes Kobalu se ještě stihnou vrátit na přistání ke kempu.
V úterý se jede na Lijak. Počasí super. Kuba startuje první a krátí si čekání nad startem nácvikem vrtulníků, nám z toho padají brady.
Po zachycení na Slovinské Jeviněvsi to všichni valíme po hřebenu.
Červení opět ostatním natrhávaj zadek a hřeben pak několikrát brousej tam a zpátky, my zelenáči se trochu rozdělujem a postupně sedáme různě cestou po hřebeni. Super rychlej svozař Roman nás
vzápětí háže na přistávačku. Ou shit, ou fuck zní rozpálenym kioskem
po obědnání deseti kusů XXL hamburgerů. Pak druhej start a dvě hodiny ve večerním oleji do západu slunce s ukázkou acro figur od Lukyho a Kuby. Večer zakončujem dvojím brífinkem, prvním u Radara karavanu, druhym u Milana.
Středa je kritickej den, navíc brzo naskakujou první mraky, který pak nezadržitelně rostou. Na lítání to moc neni, za to na závody ano. Jednotně se shodujem na zevlingu.
30°C v osm ráno ve čtvrtek už nikoho nepřekvapuje. Jedem na Kobalu ozývá se kempem. V klidu necháváme odletět závodníky a nesměle plánujem tratě. My zelenáči po pěti hodinách letu zavíráme nad Kobalou 50 kilometrů dlouhej plochej trojúhelník a moc se radujeme. Červení jsou ale někde jinde. Většina večer bujně slaví svoje první kila, Kuba pro změnu zapíjí svejch 99,něco. Dva brífingy jsou samozřejmostí.
V pátek od rána duní. Na Kobale zahajujem parawaiting při pozorování závodníků. Kuba s Liborem startují do veselýho ovzduší a odlétají nám. Zbytek čeká do odpoledne, a pak krátce posvahuje.
Jak už to tak chodí, den odjezdu se ukazuje jako nejlepší. V klidu vyjíždíme na Stol. Po startu všichni dotáčí základny v „rekordní“ výšce a volí individuální tratě. Ve čtyři je sraz na přistávačce. Naposledy se jede do kempu. Rychle zabalit a zapřáhnout karavan.
Před odjezdem naposledy podporujem dobrou náladu a ve čtyři ráno nás vítá promočená matička Praha.
Jménem všech talentů chci poděkovat vodičům i polovodičům za senzační tejden ve vzduchu a za rok se těšíme znovu!