Praha, mekáč, osm ráno, 25°C ve stínu, co víc si přát na 600 kiláků dlouhou cestu? Rychle nakládáme naše batohy plný překvapení, skládáme se do Lukyho limuzíny a řidič Roman šlape na plyn směr Kobarid. Cesta ubíhá pomalu, ale klimatizace v podobě oken dokořán funguje na jedničku. Po menšim zdržení u tunelů vylejzáme v sedm večer v kempu.

   Po zabydlení nás vítají připečení talenti z předchozího tábora Sam a Jarda. Padají první návrhy na večerní program. Venkovní zahrádka ve městě vyhrála. Jedno velko svetlo točeno pivo nestačí a tak se posezení protahuje do noci. Následná vodnice u řeky Soči a spaní pod širákem „u vodopádu“ už je jen příjemnou tečkou.

   Nedělní brífing a hurá ne Stol. ToiToika na startu zažívá peklo, a moje snídaně v kombinaci s večerní ochutnávkou místních piv putuje ven všemi směry J. Pak ale začíná to proč jsme tady. Hodinka svahování termiky, rozdělení se do skupin a honem na pořádnej let!

Lukáš si bere zelenáče mě, Míšu, Evu a Štěpánku. David ty zkušenější Libora, Kubu, Sváťu, Fandu a Filipa jako tým červených. Radar má za úkol sbírat opozdilce po tratiJ. Zelenáči ten den otáčí Kobalu a sedají na přistávačce v Tolminu. Červení to dotahují až zpátky do Kobaridu. Na první den nádhera.

   Pondělí ráno vypadá podobně jako předchozí. U Radara karavanu se domlouvá start z Kobaly. Na startu je díky začínající lize drobet těsno, ale to se po otevření okna rychle mění a my jdeme do vzduchu. Zelenáči letí zadem přes Krn do Kobaridu a zpátky na Kobalu, červení natahují svůj trojúhelník až na Stol a přes Kobalu se ještě stihnou vrátit na přistání ke kempu.

   V úterý se jede na Lijak. Počasí super. Kuba startuje první a krátí si čekání nad startem nácvikem vrtulníků, nám z toho padají brady.

Po zachycení na Slovinské Jeviněvsi to všichni valíme po hřebenu.

Červení opět ostatním natrhávaj zadek a hřeben pak několikrát brousej tam a zpátky, my zelenáči se trochu rozdělujem a postupně sedáme různě cestou po hřebeni. Super rychlej svozař Roman nás

vzápětí háže na přistávačku. Ou shit, ou fuck zní rozpálenym kioskem

po obědnání deseti kusů XXL hamburgerů. Pak druhej start a dvě hodiny ve večerním oleji do západu slunce s ukázkou acro figur od Lukyho a Kuby. Večer zakončujem dvojím brífinkem, prvním u Radara karavanu, druhym u Milana.

   Středa je kritickej den, navíc brzo naskakujou první mraky, který pak nezadržitelně rostou. Na lítání to moc neni, za to na závody ano. Jednotně se shodujem na zevlingu.

   30°C v osm ráno ve čtvrtek už nikoho nepřekvapuje. Jedem na Kobalu ozývá se kempem. V klidu necháváme odletět závodníky a nesměle plánujem tratě. My zelenáči po pěti hodinách letu zavíráme nad Kobalou 50 kilometrů dlouhej plochej trojúhelník a moc se radujeme. Červení jsou ale někde jinde. Většina večer bujně slaví svoje první kila, Kuba pro změnu zapíjí svejch 99,něco. Dva brífingy jsou samozřejmostí.

   V pátek od rána duní. Na Kobale zahajujem parawaiting při pozorování závodníků. Kuba s Liborem startují do veselýho ovzduší a odlétají nám. Zbytek čeká do odpoledne, a pak krátce posvahuje.

 Jak už to tak chodí, den odjezdu se ukazuje jako nejlepší. V klidu vyjíždíme na Stol. Po startu všichni dotáčí základny v „rekordní“ výšce a volí individuální tratě. Ve čtyři je sraz na přistávačce. Naposledy se jede do kempu. Rychle zabalit a zapřáhnout karavan.

Před odjezdem naposledy podporujem dobrou náladu a ve čtyři ráno nás vítá promočená matička Praha.

   Jménem všech talentů chci poděkovat vodičům i polovodičům za senzační tejden ve vzduchu a za rok se těšíme znovu!

Tábor v Krkonoších začal srazem v úterý ráno na Chatě Kukačka.Na sraz dorazila část “nadějných mláďat“ ,zbytek výpravy,v čele s reprezentantem Martinem Ondráškem,čekal na startu na Zvičině.Počasí nám nepřálo ani svahovačku,ale alespoň se dalo slétnout .Po několika sletech pod dohledem  Matěje a čerstvé mistrině  Evropy Péťi , jsme se přesunuli  na Kukačku..Večer následovala přednáška o letových prostorech a ochutnávka místního piva..

      Druhý den  hodně foukalo a tak jsme se pohybovali na loučkách a hrankách .Řekl bych,že jsme to tam celkem slušně zryli..:-)Večer přednáška o létání v termice.

      Ve čtvrtek silný vítr z předchozího dne ještě zesílil..A tak jsem jeli do Špindlu na bobovou dráhu a po obědě jsme vyjeli lanovkou obhlédnout startovačku na  Medvědín.Večer následovala přednáška o krizových situacích..

      V pátek začalo pršet,což  už nás nemohlo překvapit..V rámci zacházení s GPS jsme hledali zadané body v terénu..Dívčí tým jednoznačně nejslabší!:-)V  noc i  dívčí tým jednoznačně nejsilnější!:-)

     Sobota konečně celkem vyšla a bylo hezky.Jelo se do Hodkovic .Posvahovali jsme a Jirkovi se povedlo odletět asi 6 km..V Hodkovicích právě probíhal kurz takže konečně jim někdo ukázal jak se má lítat..:-)

     Poslední den ráno jsme s malou nadějí jeli do Špindlu kde ovšem vítr byl opět proti nám.Záchranou byla Zvičina,kde jsme zhruba hodinu posvahovali .Vítr sílil a tak jsme sklopili uši a šli na zem.Někdo hledal krajní áčka dlouho ,ale nakonec je našel:-)..Tím pobyt v Krkonoších skončil .

      Závěrem bych pochválil vedoucí tábora a výbornou kuchyni paní Černé .

Díky

Piloti

V pondělí 17.5. jsme se v ,,hojném‘‘ počtu 2 mlaďasů a jedné slečny sešli v devět hodin před skleníkem. Ne příliš optimistická předpověď sílícího větru se bohužel vyplnila a tak jsme rychle vyrazili na severozápadní přistávačku předvést každý svůj ground handling.

    Po deseti minutách na úpatí nás sílící vítr definitivně zahnal do tepla skleníku.

Ještě tentýž den nás opouští jediná zástupkyně něžného pohlaví Šárka a mě s Martinem tak ve stanech může hřát tak leda mládí. Druhej den se situace ani trochu nelepší, jen nás doplňuje Honza a místo padáků, tasíme na letišti v Charvátcích kajty! Z plochy nás vyhání až první přeháňka a vzhledem k předpovědi na další dny balíme ještě ten den stany a pádíme směr domov!

Jirka Bečvář

Celý příběh začal tím, že si Karlík s Kubíkem lámali hlavu jak se jen dostat do té Španělské Andalusie, kde se konal tábor talentované mládeže s Hankou a Renčou. Hlavy měli zamotané cenami letenek a místy odletů tolik, až se Kubík v zoufalosti obrátil na mě, abych jim s tím trochu pomohla. Slovo dalo slovo a už se hledaly letenky pro 3 mladé nadějné piloty v poměrně beznadějné situaci. Já, jakožto „zkušená“ cestovatelka, jsem samozřejmě nezklamala a našla letenky za výhodnou cenu, z výhodného místa. Vše se zdálo být zachráněno, pouze ale jen do té doby, než naše trojice zjistila, že od letenek jsou dostupné pouze poslední 4 kusy.

Přibližně o měsíc později, navzdory všem potížím, se ale naše trojice šťastně setkala v Plzni a společně vyrazili vstříc zážitkům všeho druhu. Jako první zážitek by se jistě dala počítat i samotná cesta na Mnichovské letiště (a to nejen díky tomu, že jsem řídila já, co jsem měla řidičák teprve necelý měsíc). Po překročení hraničního přechodu Rozvadov, jakoby neexistovalo Německo, ale jen mlha, kterou jsme se snažili (místy i úspěšně) krájet reflektory naší zlaté RAV4ky.

Když jsme to všechno zvládli a každý jsme se svým úspěšně nalezeným zavazadlem trajdali k východu Malagského letiště, tak jsme už viděli mávající Hanku ve své JEMM vestě. Po Hančinym přivítání jsme všichni naskákali do JEMM busu, jehož šoférem byl Jiřík. A jelikož jsme ještě museli čekat na přílet pozdějšího letadla, ve kterém měl přiletět zbytek výpravy, vydali jsme se na pláž a do nákupního centra.

Kolem druhé hodiny odpolední jsme na letišti vyzvedli Míšu, Davida a Petera a vyrazili jsme do ne moc vzdáleného městečka Algodonalez, kde holky měly pronajatej krasnej typickej španělskej domeček.

Sotva jsme si rozdělili pokoje, tak jsem padla do postele a během pár minut jsem o sobě vůbec nevěděla. Probudila jsem se až kolem deváté hodiny večer a zjistila jsem, že Kuba dopad podobně jako já. Šla jsem se podívat do přízemí, kde jsem zjistila, že všichni jsou někde pryč (no bylo mi jasný, že jsou nejspíš v jistém baru J.J., o kterém se Hanka s Jirkou zmiňovali). Vzbudila jsem tedy Kubu, protože jsme se za nimi chtěla vydat a zjistila jsem, že je zamčeno a že nevím jak se z baráku dostat. No nenapadlo nás nic lepšího než slézt na ulici z balkonu (ještě že kolem nejel nějaký policajt =). Po pár minutách, kdy jsem bezmocně vysela z balkonu a netušila jak se mám dostat na zem, jsem se na zem přece jen dostala a s Kubou se vypravila do J.J. baru (netušili jsme kde je, ale našli jsme ho). A tímto se zahájil krásný to týden s čuňákama.

Druhý den jsme jeli na první startovačku (Lijar). První pohled z tohoto kopce na Španělskou krajinu si budu pamatovat do konce života. Svahovali jsme a točili termiku od rána až do večer. A jelikož k večeru byli letecké podmínky úplně nejideálnější, přistávali jsme až chvíli před západem slunce a tlapky jsme měli vytahané až ke kolenům. Po krásném a vyčerpávajícím dni jsme jeli doplnit síly do místní restaurace kde jsme dostali první lekci španělštiny, když nám Hanka s Jiříkem a s Otíkem překládali jídelní lístek.

Třetí den panovaly opět ideální podmínky pro létání na Lijaru. Opět pohodička od rána až do večera, kdy nám na závěr dne náš acro-talent Kuba předvedl pár svých kousků od wingoverů až po vrtulník a nakonec i groundspirálu. Večer nás čekala opět místní restauračka s množstvím Španělských dobrot. Ani vegetarián Karlík nepřišel zkrátka.

Další den nás čekala Ronda – malý hřebínek s nádherným městečkem a smetištěm navrchu. Po příjezdu na nás však padl pesimismus, protože počasí vypadalo spíš sletově. Dali jsme ale na Otíkovi rady a šli se na hoďku toulat po kraji. Po návratu nás čekala „pětka přímo na komoru“ a vyhlídka luxusní svahovačky. K večeru Hanka vyhlásila soutěž „kdo doletí nejdál“. Po posbírání mladých a nadějných roztroušených po kraji jsme se vydali na večerní grilovačku. Na roštu byly k vidění dobroty jako rajčata plněná sýrem, špízy, flákoty masa a dokonce i krevetky. Bylo to opravdu pošušňáníčko.

Ráno jsme se po pořádné snídani vydali na Montellano – kopec, který Štěpánku fascinoval nejen prostorností startovačky i přistání, ale hlavně stádem koní, které se volně páslo na startu. Nebylo snadné nadějnou pilotku přesvědčit, že její favorit se do nákladového prostoru Boeingu 737 opravdu nevejde. Po prvním sletu, kdy byl vítr „vypnutý“, někdo opět otočil knoflíkem a na startu se rozfoukalo jako z mamutího zadku. Sjeli jsme proto o pár set metrů níž, kde jsme všichni v pohodě odstartovali a opět až do tmy svahovali. Hanka v průběhu dne vyhlásila soutěž „kdo doletí nejvíckrát na hrad na konci hřebenu a zpátky“. Bojovalo se celý den a jelikož docela foukalo tak to nebylo vůbec snadné.

Šestý den nám vítr moc nepřál, ale jinak bylo krásně, sluníčko svítilo, čuňáci létali a tak Hanka s Jiříkem přišli s náhradním programem. A to že se pojedeme podívat do zatopené jeskyně. Cestou jsme se zastavili v místní olivárně, kde někteří z nás okusili hořkost čerstvých oliv (viď Kubo =)). Výlet do jeskyně stál opravdu za to, protože celá naše skupina disponovala dvěmi čelovkami a v jeskyni byla černočerná tma. Naštěstí vše ale dobře dopadlo a nikoho nesežraly jeskyní příšery, ani obří pavouci.

Poslední lítací den vítr zase začal foukal tak jak měl a my vyrazili opět na Montellano, kde také pokračovala Hanky soutěž „nejvíckrát nad hrad a zpět“. Štěpánka byla tak namotivovaná věcnou cenou v podobě láhve vína, že všechny soupeře bezkonkurenčně porazila. Přistáli jsme opět se západem sluníčka, naposledy se pomazlili s místními zablešenými psíky, utřeli slzu v oku a odjeli na náš baráček pobalit všechny věci a připravit se na zítřejší odlet.

Osmý den – smutný to den neboli den odjezdu jsme vstávali brzy k ránu a JEMM busem vyrazil k Malagskému letišti. Do poslední chvíle jsme vymýšleli jak to jen udělat, abychom nemuseli letět domů. Ale všechny varianty jako například zavolat na letiště, že je tam bomba jsme zavrhly. Tak nám jen zbývalo doufat, že náš let třeba zrušili. To se bohužel nestalo a my se museli rozloučit s Hankou, Jiříkem, JEMM busem, Malagou a vůbec s celou Andalusií a letět do té středoevropské zimy, kterou nikdo z nás nečekal.

Tímto skončil náš krásný španělský příběh, který zdaleka neobsahuje všechny ty zážitky a pocity, které jsme tam prožili.

A na závěr bych to shrnula jako nevydařenější padáčkářský výlet, který jsme zažila.

Štěpánka Kadlecová, Jakub Jeslínek, Karlík Malec